Sexuální orientace (někdy též sexuální zaměření, sexuální preference, erotické zaměření, erotická preference) obvykle označuje trvalé zaměření eroticko-sexuální náklonnosti k mužům, ženám či oběma pohlavím; v širším smyslu se tak v teorií sexodiagnostiky a parafilií často označuje jakékoliv trvalé objektové zaměření sexuality, specifikované například i věkovým pásmem či kombinací věku a pohlaví přitažlivých osob nebo typem jiných objektů sexuální touhy. Pojem sexuální orientace se vztahuje též k sociálním reprezentacím (společensky sdíleným generalizovaným předpokladům a očekáváním) a s ní spojeným sociálním identifikacím (k jaké skupině se dotyčná osoba počítá nebo je počítána). Sexuální orientace ve vztahu k pohlaví je pojímána buď jako heterosexuálně-homosexuální kontinuum, tedy souvislé spektrum od výhradně heterosexuální až po výhradně homosexuální orientaci podle Kinseyovy škály (přičemž jen velmi málo lidí je zcela vyhraněných, tedy na úplných koncích škály), nebo (podobně jako je oficiálně chápána pohlavní identita) jako dichotomické (přičemž člověk je zařazen podle své převažující tendence a nerozhodnutelné mezní případy jsou považovány za raritní výjimky), nebo jako trichotomické, kde osoby s výraznou náklonností k mužům i ženám jsou klasifikovány jako bisexuální a za homosexuální nebo heterosexuální jsou označovány jen osoby s jednoznačně vyhraněnou orientací. Údaje o zastoupení jednotlivých orientací (zejména bisexuality) se pak mohou zásadně lišit v závislosti na tom, ve kterém pojetí jsou pojmy použity. Sexuální orientace je definována jako charakteristika jednotlivce podobně jako biologické pohlaví, pohlavní identita nebo věk. Za obvyklé symptomy se však kromě vnitřních pocitů a dalších projevů biopsychologické reaktivity mnohdy považují i některé typy meziosobních vztahů nebo aktivit, v nichž se projevuje potřeba lásky, oddánosti, intimity, sexuální touhy nebo vzrušivosti atd. Zaměření se zpravidla projevuje celoživotní tendencí k citovým náklonnostem daného zaměření, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám příslušného pohlaví (či např. věku), schopností se do nich zamilovat, obvykle též specificky vyšší genitální reaktivitou nebo touhou po fyzické blízkosti nebo orgasmických aktivitách ve vztahu k nim. Jedinec si svoji skutečnou sexuální orientaci nemusí nutně uvědomovat, zejména jde-li o menšinovou orientaci (viz též sexuální identita), anebo se nemusí chovat podle stereotypních očekávání společensky spjatých s jeho orientací. Takzvané sexuální chování (nebo sexuální abstinence) souvisí se sexuální orientací jakožto vlastností či dispozicí spíše nepřímo, avšak některé teorie a diskursy definují sexuální orientaci právě sexuálním chováním. U osob hyposexuálních nebo asexuálních lze sexuální orientaci obtížně definovat i diagnostikovat. Za příznivých okolností bývá sexuální orientace spojena se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou nebo osobami, které orientace zahrnuje. Ten se může projevovat nejen v manželských či partnerských vztazích, ale i v přátelství nebo jiných typech vztahů, aniž by si aktér vztahu nutně musel uvědomovat jeho erotické souvislosti.

Rodina (podle sociologické definice) je skupina osob (případně více skupin osob) navzájem spjatých pokrevními svazky, manželstvím (nebo srovnatelným právním vztahem) nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. Existuje několik variant uspořádání rodiny. Základní („jádrovou“) rodinu tvoří muž a žena a jejich děti, zatímco rozšířená rodina zahrnuje prarodiče, tety, strýce a bratrance. Další modely jsou polygamní (obvykle patriarchální) rodina a neúplná rodina s jedním rodičem (obvykle ženou). Ačkoliv právní řád České republiky rodinu výslovně nedefinuje, pokládá za ni především rodinu založenou manželstvím. Rodinu lze však zároveň i chápat jako malou skupinu osob, které jsou navzájem spojeny nejen manželskými a příbuzenskými, ale i jinými obdobnými vztahy a zvláště společným způsobem života. Další definice popisují rodinu prostřednictvím jejích funkcí: funkce reprodukční, sociálně ekonomické, kulturně výchovné, sociálně psychologické a emocionální. Velký sociologický slovník vymezuje rodinu jako „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci“ s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů. Sociologický slovník J. Jandourka jako „formu dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti.“ Jozef Výrost definuje rodinu následovně: „Rodina je jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Pod vlivem rodinného působení se vytváří postoj k personálnímu okolí, k sobě samému i společnosti obecně“. V moderním světě se institut rodiny proměňuje, i v naší zemi dochází v průběhu několika posledních desetiletí k řadě proměn. Česká rodina se v důsledku transformačních procesů znatelně vzdálila ustálenému tradičnímu modelu. Žena během dvacátého století získala značnou samostatnost osobní, ekonomickou a společenskou, mění se role muže a ženy. Mění se také ekonomická funkce rodiny. Ekonomický tlak vyžadující ekonomickou aktivitu obou partnerů vytlačuje v rodinných prioritách péči o děti. Sociolog Milan Tuček uvádí, že v rodině dochází k oslabování skutečně svobodných rozhodnutí pod tlakem vnějších faktorů (trh práce aj.), což může být příčinou k rozmachu jiných životních stylů (např. v USA 80. let 20. století tzv. singles), neboť lidé bez rodinných závazků mohou činit více svobodných rozhodnutí. Kromě volby alternativních životních stylů dochází také k odkládání vstupu do manželství a založení rodiny, vzrostl i podíl dětí narozených neprovdaným matkám, stejně jako akceptace rozvodu či nesezdaného soužití. Socioložky Jana Chaloupková a Petra Šalamounová zmiňují jako příčiny proměn jak změny hodnotových orientací a rozrůzňování životních stylů, tak růst ekonomické nejistoty a vývoj ekonomických podmínek mladých rodin. Technologickým aspektem ovlivňujícím vývoj rodiny je též např. zkvalitňování antikoncepce.

Emoční nebo emocionální kvocient (EQ, Emoční inteligence) je v psychologii číselný ukazatel, který hodnotí lidskou schopnost zacházet s emocemi a spolupracovat se sociálním okolím. Od Inteligenčního kvocientu (IQ) se liší tím, že hodnotí lidské vlastnosti, které mají co do činění s city, emocemi a veškerou komunikací s okolím. Nehodnotí myšlenkové schopnosti, ale složky empatie, sebeovládání, sebeuvědomění, motivace a společenské obratnosti. Lidé vnímají své okolí a podněty z něj (např. pohyb rukou, gestikulaci, oční kontakt, mrkaní, intenzitu hlasu, vibrace, reakce druhé strany, odsednutí atd.) jako informace, se kterými dále pracují. Schopnost poznání a práce s těmito informacemi emocionální kvocient také hodnotí. Emoční kvocient určuje míru schopnosti vcítit se, ovládat nálady, přizpůsobit se, být nezávislý, přátelský, laskavý, úcta, oblíbenost, vytrvalost. Tento pojem poprvé použili v r. 1990 psychologové Peter Salovey z Harvardské univerzity a John Mayer z univerzity v New Hampshire – pro popis emočních vlastností důležitých pro dosažení úspěchu.: vcítění, vyjadřování a chápání pocitů, ovládání nálady, nezávislost, nepřizpůsobivost, oblíbenost, schopnost řešit mezilidské problémy, vytrvalost, přátelskost, laskavost, úcta. Emoční inteligence se skládá ze sebeuvědomování, sebeovládání, empatie, sociální dovednosti. Je to součást sociální inteligence, která zahrnuje schopnost sledovat vlastní i cizí pocity a emoce a rozlišovat je a využívat těchto informací ve svém myšlení a jednání. Nelze měřit jako IQ. EQ je mnohem méně geneticky zatíženo než IQ. EQ se staví vedle IQ jako další indikátor, který má vliv na úspěšnost životní dráhy. Lidé s vyšším nebo vysokým EQ mají dobré předpoklady být dobří manažeři, vůdčí osobnosti, poradci, ale také přátelé, milenci a partneři. Mají tedy velký potenciál uplatnění ve společnosti. Dokáží předpovídat problémy (konflikty) předtím, než se zcela rozvinou, tudíž jim jsou schopni zabránit. Ovládají komunikaci a vyjadřováni, díky kterým rozumí svému okolí a okolí rozumí jim. Emoční inteligence je zastoupena stejně u mužů jako u žen, každé z pohlaví ale vyniká v trochu jiných složkách. EQ testy v současné době nejsou tak rozvinuté a rozšířené jako IQ testy. Většina z těch které existují, nesplňují kompletně požadavky odborné veřejnosti a jejich výpovědní hodnota je omezená. To se dá přičíst na vrub neustálému vývoji definice a vymezení EQ.

Puberta (česky také dospívání) je období a proces tělesných změn, při kterých se tělo dítěte mění na tělo fyzicky dospělého člověka schopného se rozmnožovat. Puberta je inicializována hormonálními signály z mozku do pohlavních orgánů. V odpověď produkují pohlavní orgány různé hormony, které stimulují růst, funkci nebo proměny mozku, kostí, svalů kůže, vnitřních a pohlavních orgánů. Růst se zrychluje v první části puberty a vrcholu dosahuje na konci. Před pubertou se tělesné odlišnosti mezi chlapci a dívkami omezují pouze na oblast genitálií. Během puberty se rozvinou rozdíly ve velikosti, tvaru, kompozici a funkci tělesných struktur a systémů. Nejvíce zřetelné to je u tzv. druhotných pohlavních znaků. U chlapců je zvětšení varlat prvním příznakem puberty. U předpubertálních chlapců se varlata změní kolem 1. roku života. Jejich velikost se dále mění v průběhu puberty a kolem 18. až 20. roku života je jejich velikost stejná jako u normální dospělé populace. Varlata mají dvě primární funkce: produkovat hormony a produkovat spermie. Leydigovy buňky produkují testosteron, který spouští většinu změn mužského pohlavního zrání a hlavně sexuální touhu. Z rostoucích tkání zaznamenáváme největší přírůstek u tkáně zajišťující tvorbu spermatu. Vývoj spermatu u mužů není zatím příliš zdokumentován. Sperma může být nalezeno v ranní moči většiny chlapců po prvním roce pubertálních změn a příležitostně ještě dříve. Prvním fyzickým znakem puberty u dívek je obvykle zpevnění bradavky na jednom či obou prsou zhruba mezi desátým a jedenáctým rokem věku. Toto ukazuje na začátek růstu prsou v pubertě. Podle Tannerovy stupnice je to fáze číslo dvě ve vývoji prsou (fáze jedna jsou plochá předpubertální). Během 12 měsíců od této fáze se prsa začínají vzdouvat a začínají být patrná navenek. Toto je fáze tři ve vývoji prsou. Během fáze 4 prsa ještě více mohutní a získávají téměř dospělý tvar, který se ještě ustálí během fáze pět. U některých žen fázi čtyři a pět nelze vůbec rozlišit. Děvčata zažívají také svoji první menstruaci.

Dítě je člověk v prvním období svého života; o tomto významu slova dítě pojednává následující text. Období dětství není obecně ostře ohraničeno. V některých kontextech se za počátek dětství považuje narození, v jiných kontextech se za dítě (nenarozené dítě) považuje i plod. V některých kontextech je konec dětství ztotožňován s dosažením dospělosti, v jiných kontextech se fáze dospívání (adolescence, mladistvý věk atd.) nebo její část k dětství již nepočítá. V právu, zejména občanském a rodinném, se termín dítě používá především pro označení celoživotního příbuzenského poměru vůči rodičům; pro věkové vymezení se používají vymezení vycházející z definice zletilosti nebo konkrétní věkové vymezení, například sousloví „nezletilé dítě“, popřípadě nezletilý, nezletilá osoba, mladistvý, osoba mladší 18 let, osoba mladší 15 let atd. V mezinárodních úmluvách k ochraně speciálních práv dětí (např. Úmluva práv dítěte, úmluvy regulující dětskou práci nebo dětskou pornografii atd.) i v některých navazujících vnitrostátních předpisech se však mnohdy termín dítě používá k věkovému vymezení, zpravidla osob do dovršení 18 let věku. Různí autoři používají různé způsoby členění dětství. Jedním z nich je například toto: Novorozenec (0–6 týdnů) – cestou z dělohy na svět se v těle dítěte připravují velké změny, které mu umožní přežít. Novorozeně, které bylo doposud v teplém, tekutém prostředí s automatickým přísunem živin a kyslíku, se musí přizpůsobit vnějšímu světu bez opory, dýchat vzduch a upoutat okolí na tolik, aby si zajistilo jeho láskyplnou péči se vším co potřebuje. Kojenec (6 týdnů až 1,5 roku, někdy se uvádí horní hranice 1 rok věku). Batole (1,5 roku až 2,5 roku). Předškolní věk (3 roky až 6 let). Mladší školní věk (6–12 let). Starší školní věk (12–15 let). Adolescence (vymezení bývá různé, někdy se k dětství již nepočítá, často zahrnuje i ranou dospělost).

Nevěra je sexuální, resp. milostný poměr s partnerem mimo manželství nebo též mimo jiný dlouhotrvající vážný vztah, s nímž se pojí slib věrnosti. Různí se pohledy na fyzickou nevěru a faktor citové angažovanosti. Starší pojem pro nevěru je cizoložství. Nevěra se odlišuje od polygamie, tj. souběžného legálního soužití jedince s více osobami (mnohomanželství). Ve starověku se přístup k nevěře lišil podle společenské třídy. V horní vrstvě platila zásada „Ten, kdo obdaří svou knížecí potencí ženu z lidu, zušlechťuje. Avšak princezna, která se oddá muži nikoli rovnocennému, poškozuje vlastní rod.“ Ve střední třídě u muže záleželo na jeho příjmech, zda si mohl dovolit více žen, zato žena byla de facto považována za majetek muže a měla vychovávat jeho děti. V nejnižší vrstvě byla chudoba hlavním faktorem, pro nějž byla polygamie nedostupná. Starořecká společnost nebránila muži ve vydržování více žen v závislosti na jeho prostředcích, doma však měl mít ženu jen jednu. Starověký Řím na věrnosti důsledně netrval a sexuální život považoval za přirozené právo muže stejně jako ženy. Možnost adopce snižovala význam ženy pro reprodukci. Trpěna byla i prostituce. Křesťanství přišlo s tehdy netradičním důrazem na manželství a jeho nerozlučitelnost. Ve 12. století už nemohla být nevěra důvodem k rozvodu, přesto byla považována za těžký hřích. Zatímco světské společenství znalo jen nevěru ženskou (i s trestem smrti či zmrzačení), křesťanská církev odsuzovala i nevěru mužskou (s požadavkem pokání). Později se v některých oblastech i světské tresty rozšířily také na muže. Až do 16. století byla častým trestem tzv. ulička hanby, z níž bylo později možno se vykoupit. V 15. století docházelo pod vlivem důrazu na manželství i k omezování konkubinátu (nesezdaného soužití). S nástupem novověku došlo k výrazné tabuizaci sexuality a potlačení veškerých smyslových a erotických projevů. Oficiálně tolerována byla sexualita jen v manželství. Sex svobodných lidí byl trestán vykázáním z města či pokutou, manželská nevěra pak byla v protestantské Evropě důvodem k rozvodu, v katolických oblastech k rozluce od stolu a lože. I prostituce byla od 17. století stále méně tolerována. S nástupem průmyslové revoluce vliv církve na sexuální chování slábl. Náboženská doktrína se však přenesla do medicínské praxe, z hříchu se stala nemoc. I konec 19. století tak zdůrazňoval uměřenost a normálnost. Výzkumu sexuality se začal věnovat Freud, později Kinsey a další, docházelo tak k liberalizaci. Významným faktorem byla též probíhající ženská emancipace. Nevěra se stává tolerovanějším jevem (více v Evropě, zejména západní, zatímco v některých státech USA je věrnost dokonce zakotvena v právu, včetně postihů za její nedodržení).

Registrované partnerství je veřejnoprávní institut platný v českém právním systému od roku 2006, který upravuje soužití dvojic stejného pohlaví. Při schvalování byl všeobecně považován za krok vyhovující potřebám homosexuálně orientovaných osob a označován předkladateli též jako krok k jejich zrovnoprávnění, zastánci tradiční rodiny naopak za ohrožení konzervativních hodnot. Jde o úředně uzavřený svazek, který má některé rysy obdobné manželství, obsahem práv a povinností však spíše blížící se úrovni neinstitucionalizovaného vztahu druh-družka. Z některých hledisek je stavěn na roveň obdobným, byť někdy odlišně pojmenovaným zahraničním institutům. Např. takový svazek uzavřený v jiném státě je překážkou pro uzavření registrovaného partnerství v České republice; stejně tak jako uzavření manželství. Naopak zákonem zavedené registrované partnerství z formálního hlediska nebrání žádné z dosud běžných neregistrovaných forem soužití. Manželství vylepšuje finanční, psychologický a fyzický prospěch a děti stejnopohlavních párů mají užitek z výchovy u dvou rodičů v rámci legálně uznávaného svazku podporovaného společenskými institucemi.[2][3][4] Státní politika znemožňující stejnopohlavním párům uzavřít manželství je založena výhradně na sexuální orientaci, což bývá vnímáno jako důsledek stigmatu historicky spjatého s homosexualitou a strukturální manifestace tohoto stigmatu. V ČR byl zákon o registrovaném partnerství v parlamentu navrhován v různých podobách už od 90. let 20. století. V roce 1998 poslanecká sněmovna zamítla v prvním čtení první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství osob téhož pohlaví. Návrh zákona obsahoval paušální odkaz na zákon o rodině a oproti manželství vyjímal jen společnou výchovu dětí a adopci. V roce 1999 sněmovna zamítla další poslanecký návrh zákona o partnerském soužití osob téhož pohlaví. V roce 2001 vláda Miloše Zemana předložila vlastní návrh zákona o partnerském soužití osob stejného pohlaví, avšak poslanecká sněmovna jej vrátila vládě k dopracování, k čemuž pak už kvůli parlamentním volbám nedošlo. Nový návrh zákona o registrovaném partnerství upravila až v roce 2004 vláda Vladimíra Špidly, ale k projednání do parlamentu jej nepředložila. Mírně upravenou verzi vládního návrhu předložila ještě téhož roku skupina poslanců, ten však byl v únoru 2005 sněmovnou zamítnut. Až další poslanecký návrh z dubna 2005 byl schválen poslaneckou sněmovnou 16. prosince 2005 a pak senátem 26. ledna 2006. Prezident republiky Václav Klaus však zákon vetoval. Veto bylo nakonec přehlasováno poslaneckou sněmovnou dne 15. března 2006.

Manželství je právní a společenská instituce, která tvoří legislativní základ pro rodiny. Tradice manželského obřadu, práva a povinnosti v manželství, způsob výběru partnera, počet a pohlaví partnerů i právo vstoupit do manželství se mohou lišit v závislosti na kultuře. Dlouhodobě je manželství ekonomicky, právně, nábožensky a sociálně uznáváno jako primární společenská instituce pro výchovu dětí. V České republice je manželství dobrovolným, v zásadě trvalým soužitím dvou osob různého pohlaví, které je založeno zákonem stanoveným způsobem – sňatkem. Jeho hlavním účelem je dle zákona založení rodiny a řádná výchova dětí, tedy biologická a výchovná funkce. Jde o institut veřejného práva. Manželství lze podle stávajícího českého práva uzavřít dvěma způsoby: Občanský (civilní) sňatek je prohlášením o uzavření manželství orgánem státu. Orgánem státu v tomto případě může být obecní úřad pověřený vést matriky; úřad, který plní jeho funkci (matriční úřad), případně i nematriční obecní úřad, pokud je jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu v jeho správním obvodu. Manželství se uzavírá v místě určeném úřadem pro konání slavnostních obřadů. Uzavřít manželství na kterémkoli vhodném místě může povolit matriční úřad, do jehož správního obvodu toto místo spadá. Takovým místem může být i například stanice metra či dno rybníka. V případě manželství uzavíraného v cizině může být orgánem zastupitelský úřad České republiky. Pokud je život jednoho se snoubenců přímo ohrožen, může prohlášení snoubenců přijmout i kapitán lodi plující pod vlajkou České republiky, kapitán letadla registrovaného v České republice a velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí. Církevní sňatek je prohlášením o uzavření manželství před orgánem registrované církve či náboženské společnosti. Manželství se uzavírá v místě určeném předpisy církve nebo náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony. Církevní orgán je povinen do tří pracovních dnů doručit protokol o uzavření manželství s uvedením skutečností dle matričního zákona příslušnému matričnímu úřadu, v jehož obvodu bylo uzavřeno. Po uzavření občanského sňatku lze podstoupit i obřad církevní (ovšem bez účinků uzavření manželství). Naopak po uzavření církevního sňatku nelze uzavřít sňatek občanský, neboť takový svazek již nabyl práv a povinností daných zákonem.

Emoce (z lat. e-motio, pohnutí) jsou psychologické procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání), motorickými pojevy (mimika, gestikulace), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci. Vyvolávají a ovlivňují pak další psychologické procesy. Lze u nich zjišťovat přibližování či vzdalování, intenzitu a dobu trvání. Emoce jsou evolučně starší než rozumové jednání, a proto jsou jejich projevy silnější a obtížněji ovlivnitelné. Emoce se poměrně snadno přenášejí na ostatní (panika, pláč na pohřbech, neutišitelný smích apod.) Silné emoce mohou poškodit zdraví nebo dokonce přivodit smrt. Také dlouhodobé působení určité emoce může vést ke změnám zdravotního stavu. Původní smysl emocí je příprava jedince k adekvátní reakci na konkrétní zážitek. Kromě toho vedou emoce ke vštípení zážitku. Například strach má jedince připravit na nebezpečí a vtisknout danou situaci do paměti jako nebezpečnou. Emoce tak vedou k vymezení a hierarchizaci hodnot, vytvoření schopnosti seberegulace. Emoční inteligence je schopnost zvládat své emoce a vcítit se do emocí ostatních lidí. Zahrnuje pět základních složek: znalost vlastních emocí, ovládání vlastních emocí, schopnost sebemotivace, schopnost empatie, vcítění se do emocí jiných lidí, schopnost přizpůsobit své jednání na základě emocí jiných lidí.

Láska je, všeobecně vzato, silná emoce vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost. V češtině však toto slovo může nabývat mnoha významů. Označuje se jím například důležitý vztah (láska mezi dvěma lidmi, láska k vlasti), nebo spokojenost nad chvílí zábavy („Miluji ten film“). Také se jím může označovat pohlavní styk („milovat se“, „prodejná láska“). Z filozofického hlediska může být láska lidskou ctností („Jedná se všemi s láskou“). V některých vírách termín „láska“ popisuje základ veškerého bytí („Bůh je láska“). Pro svůj velký psychologický význam je láska jedním z nejpopulárnějších námětů v umění – knihách, filmech, divadelních hrách i písních mnoha žánrů. Den svatého Valentýna (14. února) je v anglosaských zemích svátek lásky. V českých zemích je také za svátek zamilovaných považován 1. květen (1. máj). Objektivní rozdělení a popsání všech významů lásky není možné, protože vnímání lásky je velmi závislé na osobních vlastnostech a zkušenostech každého člověka. Velké rozdíly jsou také mezi kulturami a v čase (např. ve starověkém Řecku byla láska definována zcela odlišně). Nejčastěji se slovem láska popisuje interpersonální láska, neboli láska mezi lidmi. Zde se tímto pojmem vyjadřuje silné citové zaujetí k jiné osobě (nebo osobám), spojené se šťastnými pocity v přítomnosti milované osoby. Může se jednat jak o oboustranný vztah, tak i o jednostranný neopětovaný cit. I zde lze rozlišit více druhů mezilidské lásky, avšak kvůli komplikovanosti pocitů s nimi spojených a velké subjektivitě vnímání lásky se mohou tyto kategorie i jejich definice u každého člověka lišit. Zdravé sebevědomí se dá označit za lásku sebe sama. V tomto případě se jedná o ochotu člověka dbát o své tělo, zlepšovat se jak po fyzické, tak duševní stránce a tolerovat některé své nedostatky. Přehnaná láska k sobě samému spojená s přehlížením okolního světa se nazývá narcisismus, podle řecké báje o krásném mladíkovi Narcisovi, který se zamiloval do vlastního odrazu na hladině studánky.